Proč je při běhu v zimě vyšší tepová frekvence? V zimě tělo neřeší jen pohyb samotný, ale zároveň musí udržet stabilní tělesnou teplotu. Chlad…

V zimě tělo neřeší jen pohyb samotný, ale zároveň musí udržet stabilní tělesnou teplotu. Chlad způsobuje zúžení cév, zejména v končetinách, aby se omezily tepelné ztráty. Krev je více směrována k životně důležitým orgánům v trupu a srdce musí pracovat intenzivněji, aby zajistilo dostatečné zásobení svalů kyslíkem. Tento mechanismus sám o sobě zvyšuje srdeční frekvenci i při stejném běžeckém výkonu.

Dalším faktorem je dýchání studeného a suchého vzduchu. Ten klade vyšší odpor dýchacím cestám a může lehce dráždit průdušky. Tělo reaguje rychlejším a hlubším dýcháním, aby zajistilo dostatek kyslíku. Zvýšený dechový nárok se následně promítne i do vyššího srdečního výdeje, a tedy vyšší tepové frekvence.

Roli hraje také samotný povrch. Sníh, led nebo rozbředlý terén zhoršují běžeckou ekonomiku. Každý krok je méně efektivní, zapojuje více stabilizačních svalů a vyžaduje vyšší energetický výdej. I když tempo na hodinkách zůstává stejné, skutečná náročnost pohybu je vyšší. Srdce proto reaguje adekvátně zvýšením tepové frekvence.

Nelze opomenout ani vrstvy oblečení. V zimě běháme v mikinách, vestách, čepicích a rukavicích. Tělo se zahřívá rychleji a odvod tepla potem je omezený. Dochází k většímu zatížení termoregulačních mechanismů a mírné dehydrataci, kterou často ani nevnímáme. I to může přispět k vyšší tepové frekvenci.

Specifickým faktorem je také samotný „studený start“. Svaly jsou tužší, zahřívají se pomaleji a nervosvalová koordinace potřebuje delší čas na optimalizaci. Pokud běžec začne příliš rychle bez delšího rozklusu, tep vystoupá výrazně rychleji než v teplejším období.

Z praktického hlediska je důležité pochopit, že zimní zvýšení tepu o pět až deset úderů za minutu při stejném subjektivním úsilí je zcela normální. Neznamená to zhoršení formy. Znamená to pouze, že tělo pracuje v náročnějších podmínkách.

Pro lepší orientaci může posloužit modelový příklad. Běžec, který má v běžných podmínkách aerobní zónu Z2 nastavenou mezi 135 až 150 tepy za minutu, se může v zimě při stejném pocitu zatížení pohybovat mezi 140 až 155 tepy. Prahové a vyšší zóny se mohou posunout obdobně. Nejde o změnu fyziologických parametrů, ale o sezónní adaptaci na prostředí.

Smyslem není přepisovat zóny trvale, ale chápat kontext. V zimě je vhodnější řídit se kombinací tepové frekvence a subjektivního vnímání námahy. Pokud je dech kontrolovaný, zvládneš mluvit v krátkých větách a technika běhu zůstává stabilní, pravděpodobně se stále pohybuješ v aerobním pásmu, i když číslo na hodinkách je o něco vyšší než obvykle.

Zima tak může být paradoxně výborným obdobím pro budování skutečného aerobního základu. Učí běžce větší citlivosti k vlastnímu tělu a menší závislosti na tempu. S příchodem jara se tepová frekvence obvykle vrací zpět na „letní“ hodnoty a mnozí běžci pak zaznamenají subjektivní pocit lehkosti při stejném tempu.

Vyšší tep v zimě tedy není problém. Je to přirozená odpověď organismu na náročnější podmínky. Chytrý běžec tomu přizpůsobí očekávání, ne motivaci.

Napsal: Jan Peršín/@persa.collierymade