Pilíře, na kterých stojím S kariérou závodnice jsem začala asi ve třech letech. Odhodila jsem totiž boční kolečka na mém…

S kariérou závodnice jsem začala asi ve třech letech. Odhodila jsem totiž boční kolečka na mém prvním kole a s odhodláním jsem začala závodit. Kdekoliv a s kýmkoliv. Nejčastější protivník byl můj bratr, který byl o dva roky starší. Náš otec mě neustále hecoval, že ho přece musím porazit, protože mám nohy po něm! (Podotýkal vždy hrdě). Jak vypadají moje aka tátovy nohy? Stačí si představit dva hodně klenuté a široké sloupy. Tak jsem šlápla do pedálů a dle mých vzpomínek jsem bráchu častokrát porazila.
Tak to šlo celé dětství. S každým, kdo mi přišel do cesty, jsem měla nutkání soutěžit a porovnávat, kdo je silnější nebo rychlejší.
Moje statné sloupy mi vždy skvěle sloužily, ale já je neměla ráda, protože jsem byla vždycky taková ta, řekněme, prostorově bohatší než ostatní holky. Táta se mi snažil předat svou pýchu ke svalům, které roky budoval kopáním do fotbalového míče, ale tehdy jsem na přijetí lásky k vlastním svalům ještě nebyla připravena.

Pak přišla ta složitá doba dospívání a jako většina holek jsem si prošla obdobím, kdy jsem krvelačně toužila po tom být fakt skinny. A obětovala jsem tomu hodně, často i zdraví. Snažila jsem se přechytračit genetiku, běhat, nejíst, abych pasovala do představ společnosti, a tehdy i představ mých, ale nevydrželo to nikdy moc dlouho.

Naštěstí přišlo období zlomu a přijetí sebe sama. Na vysoké jsem bráchovi kradla činky a zamilovala se do silového tréninku. Zvedání železa mě bavilo čím dál víc. Zbožňovala jsem pocit bolesti po tvrdém tréninku, naučila se, jak být s bolestí kámoš. Taky mě bavilo sledovat, jak se postupně mění stavba mého těla. Ale hlavně, mohla jsem jíst! Pořád mi ale v hlavě houkala kontrolka, že to nesmím přehánět.

“Musím pořád zůstat štíhlá a vypadat žensky.”

říkala jsem si. Co kdyby si na mě třeba někdo ukázal prstem?!

Až pak jednou při brouzdání po internetech, hledáním inspirací na další trénink se to stalo. Narazila jsem na brutálně vysekané ženy, které hází s těžkou činkou, šplhají na laně, lítají na hrazdě a vypadají u toho božsky. Bohyně!!! 

“To chci taky!!”

 … problesklo mi hlavou.

Tak se moje silné sloupy, od kotníků po stehna, objevily v crossfitovém gymu a začaly dělat věci co nikdy nedělaly. Mé celé tělo začalo dělat věci, co nikdy nedělalo a má mysl musela bojovat každý den s něčím, s čím předtím nikdy nebojovala. A boj to byl krásný, dlouhý, často bolel, ale vždy měl pro mě přínos a smysl. Byl to do této doby 6letý proces, který mě formoval nejen fyzicky, ale i psychicky. Díky tomuto náročnému, ale krásnému sportu jsem měla možnost poznat spoustu úžasných lidí, kteří mě posunuli ještě dál. Možná až tam, kam bych to jen já sama nedokázala. Díky tomuto sportu jsem začala být na své nohy hrdá, stejně tak jako můj táta. Díky tomuto sportu už mi nevadí, že si na mě někdo ukáže prstem. Díky tomuto sportu se setkám možná právě i s Tebou a pokusím se Ti ukázat, jak je crossfit výjimečný a krásný.