Battle of Prague – Aneb když je Johan mezi Goliáši! Z počátku, když jsem se dozvěděl o těhle závodech, moc jsem neuvažoval o tom, že…

Z počátku, když jsem se dozvěděl o těhle závodech, moc jsem neuvažoval o tom, že bych jel závodit. Ne, že by se mi nelíbily, ale jestli vůbec budu na takové závody mít (self problém u Johana, věřit si :D). Postupem času parta z CrossFit Commited začala zveřejňovat více a více informací o Battle of Prague (dále jen BOP) a mě se to začalo více a více líbit. V gymu jsme se dohodli, že by bylo super, kdyby tam jel někdo závodit. S menší nejistotou jsem řekl, že rád pojedu. Ještě ten samý den jsem psal Michalovi, že bych s ním rád něco probral ohledně závodů, na které bych rád jel. Nebyl jsem si moc jistý, jestli zvládnu ve standardech 6x touch and go squat snatch 60 kg. Ano je to směšná váha, ale když sem byl mladší, tak taky pěkně blbý (to jsem pořád) a zvládl jsem si zlomit na dvakrát loket, nechat sešroubovat zápěstí a vazy v zápěstí jako by vlastně nebyly. Jakýkoliv tlak prostě bolí.

Po poměrně dlouhé diskuzi s koučem na Skypu jsem se definitivně rozhodl, že pojedu. Připravovat se na závody a dělat u toho Bc. Byla docela sranda, ‘‘naštěstí‘‘ se mi státnice posunuly na Srpen, tak jsem se mohl soustředit pouze na přípravu. Obavy upadaly a na závody jsem se postupně začal těšit, takže i příprava šla dobře. Občas jsem si dělat i sám ze sebe srandu, že budu malý Johan mezi Goliáši, nebo budu muset začít jíst děti abych se konečně dostal nad hranici 80kg. Během přípravy se mi vrátilo bolístko, které mě trápilo celou zimu a jelikož jsem strašný LAJDÁK tak jsem na to trošičku doplatil. To mě ovšem neodradilo od toho abych si zvýšil své maximálky a mé sebevědomí stouplo o něco výše.

Battle of Prague se postupně blížil, já postupně chodil domů po čtyřech, sestřina pračka moc nestíhala prát propocené věci a já si říkal, jestli to tam vůbec dokážu prodat. WOD postupně zveřejňovali a vypadalo to, že to bude fakt bolet :D O WOD se postaral jeden z nejslavnějších CrossFiterů Chris Spealler, takže jste věděli, že tyhle WOD mají hlavu a patu a nejde o žádný nesmysl. Každý atlet odjel 7 soutěžních wod a poslední bylo finálové. Některé názvy byly velice výstižné a když jsem potom ležel v kaluži potu, říkal jsem si, jestli jsem mrtvý nebo jen polomrtvý.

Po příjezdu do Prahy jsem se na nádraží otočil na patě směrem k metru a namýřil jsem si to na registraci. Potkal jsem tu velice milou a sympatickou slečnu jménem Irenka Mickadottir. Velice milé přivítání , ještě když zjistíte, že je vlastně taky z Ostravy. Při pohledu na ostatní soutěžící atlety mi sebevědomí moc nestouplo, takže potkat někoho z Ostravay bylo uklidňující. Když jsem se koukal na stavění soutěžní plochy, začal jsem se opravdu těšit, protože to vypadalo opravdu skvěle. Po chvíli co jsem přestal slintat, dopil kafe, udělal pár selfíček, instastories a jsem jel domů, pořádně jsem se navečeřel‚ ‘‘nasypat‘‘ a spát.

Bitva o Prahu pomalu začínala a já byl jsem hned v prvním heatu takže jsem nemohl ani moc odkoukat jak si to ostatní atleti rozloží první event (Racing Bird). Ani nevím jak, ale byl jsem poměrně v klidu. Na tenhle event jsem se docela i těšil, protože tu byla kombinace Assault biku a kruhů. Tuhle kombinaci jsem jezdil docela často, takže jsem věděl, že natrenované na tohle mám. Napsané to vypadalo docela ‘‘v klidu‘‘. U třetího kola mě to docela rychle přešlo a začal jsem si opakovat, že jsem pěkný debil (slova které to následovala jsem raději vypípal) když jsem se na tohle těšil. Tak špatně mi nebylo docela dlouho, asi naposledy když jsem se přejedl na výročí gymu a snědl jsem všechno co mi spadlo pod ruku, ale svoje cíle v eventu jsem si splnil a tempo co jsem si řekl, jsem celou dobu držel, jo a ještě jsem udržel svojí snídaní v žaludku. To začal být další cíl od toho třetího kola, kdy jsem viděl ten assault bike dvakrát. Takže za sebe, jsem byl spokojený, ale taky pěkně mrtvy :D. Po necelé dvouhodinové pauze, kdy jsem měl možnost se dát trochu dohromady a dosypat, začal 2 a 3 event (Golem Sprint) nosily se sandbagy 65, 80 a 90kg po 60 metrech. Bez techniky se hodně atletů vytrápilo. Když jste si pytel dobře zvedli a chytli, měli jste výhodu. Když ne, tak jste se fakt dost vytrápili. Kdo to stihl v 6-ti minutovem time capu mohl odpočívat. Nebyl bych to já, kdyby se mi něco nevys**** a aní né čtvrt metru před cílem mí poslední sandbag spadl a já ho nemohl zvednout (asi jsem moc nepracoval na stavbách), naštěstí na třetí pokus se mi to podařilo, ale docela dost jsem se na tom vytrápil a opět sem postavil pár metru zdi ze sprostých slov. Po pytlích jsme měli najít 2x maxko na hang squat clean. Tady jsem byl smířený s tím, že moc velkou váhu nezvednu. Už ve WarmUp zóně jsem končil na váze, kde ostatní začínali. Takže jsem si připadal docela divně, a řikal jsem si, že bych asi taky měl začít jíst děti, nebo si alespoň zajet na výlet do Černobylu. Skončil jsem na 105 kg, byl jsem s tim smířený, ale i přesto mě to moc mrzelo. Čtvrtý a zároveň poslední event dne byl the walking dead. Asi jeden z nejkrátších eventů co na BOP byl (21-15-9 Deadlift 100kg, handstand walk). Handstand walk mám rád, celkově všechno co se točí kolem gymnastiky mi nevadí, mám ji rád a baví mě, takže na tenhle event jsem se těšil (doufal jsem, že se nepřestanu těšit v pulce eventu tak jak tomu bylo u 1. eventu). Deadlifty jsem si rozpulil na dvakrát a handstandwalk unbroken. Krom 9 metrů kde jsem málém ukopl hlavu judgovi, jsem odešel bez pauzy z čehož sem měl fakt dobrý pocit. První závodní den pro mě končil. Já jsem měl z celehé dne super pocit, hlavně z toho, že mě tam přijelo podpořit fakt hodně lidí a tohle je pro Vás ten největší motor v závodech. Odcházel jsem s hlavou nahoře, protože jsem věděl, že jsem dal ze sebe vše, co jsem měl natrénované. Polomrtvý jsem se pořádně najedl, nasypal a šel jsem spát. Další den měl být o něco náročnější.

Druhý den na BOP začínal hned docela z ostra. Pátý event Iconic se skládal z 18 minutového AMRAPU: 120 double unders, 100 air squats, 80 chest to bars, 60 cals row, 40 clean and jerks, 20 handstand push ups. U čeho jsem nejvíce přemýšlel byly Chest to bars, abych je byl schopny odjet co nejlépe a nejrychleji. V treninku když jsem to zkoušel jel jsem po deseti a to mi nevyhovovalo. Řekl jsem si, že je pojedu po pěti a kratší pauzy. Takže jsem si zašel 3x na záchod a hurá na to. Taktika s Chest to bars se mi podařila a já přecházel na Clean and jerks. Jel jsem je po jednom a za sebou. Nečekal jsem, že je dojedu až do konce protože jsem už jel z posledních sil. Když jsem přecházel na hand stand push ups, chtěl jsem udělat alespoň jedno opakování, mé plány mi však zhatila má nečekaná debilita, kdy jsem se zasekl o konstrukci zamnou a já sebou o plexi lisknul jako cigánka s děckema. Předposlední event dne.... Snatch Schuttle 45x power snatch + 200 metrů run s 9kg medicinballem. Krom omlácenehé nadpič*** to bylo poměrně dobrý, snatche jsem si rozdělil po pěti. Běh jsem prostě potřeboval co nejvíce napálit, plany se však trochu rozpadly, když jsem se rozběhl a hamstringy trochu stávkovali. Chvíli trvalo než jsem to rozběhal, přesnějí 5 rovinek z 10 :D, ale pak jsem běžel co to dalo. Poslední event dne před finálem The Crippler (Název eventu docela výstižný) 2 rounds of: 25 hang power clean 70kg, 15 metrů lungees with sandbag 65kg, 25 ring dips, time cap: 10 minut. Už jsem byl dost unavený a při rozcvičování ve warm up zóně s činkou, jsem si připadal jak bych přemisťoval 100kg. Byl jsem slabý, všechno mě bolelo a já vůbec nevěděl jak poslední event odjet a byl jsem přesvědčený o tom, že to ani nestihnu do time capu. Na chvíli jsem si sedl a řekl jsem si, že když už jsem si dokázal užít naplno celé závody, proč né tenhle poslední event. Takže cíl byl jasný: užít si poslední mordor a dát do toho poslední síly, které jsem ještě měl. Hang power cleans jsem jel zase po pěti. Byla to pro mě nejlepší volba, odcházel jsem z činky sice poslední, ale na druhé straně kde byly kruhy, jsem poslední už nebyl. Tohle mě dost nakoplo a já si to začal víc a víc užívat. Moje hlava měla sice už BlackOut, ale já prostě jel a věděl jsem, že prostě nepřestanu dokuď to nedojedu až dokonce. Když jsem doběhl do cíle ještě před time capem, měl jsem děsnou radost. Radost jako už dlouho ne a poprve jsem překonal sám sebe.

I přesto, že jsem skončil až na 40. místě, tak jsem si z těhle závodu přivezl největší zkušenost, kterou jsem mohl získat. Byly to pro mě osobně nejlepší závody na kterých jsem kde byl.

 Ta atmosféra a organizace v Čechách zatím ještě nikdy nebyla.  

Byla tam spousta zkušených a špičkových atletů a já byl strašně rád, že jsem mohl s němi závodit. Měl jsem čistou hlavu, věděl jsem na co a jak mám natrénované, dokázal jsem to prodat a ze sebe vytěžit maximum. Tento pocit mi pomohl závody si užít co nejvcíe šlo a to se mi podařilo vůbec poprvé v životě. Děkuji všem, ktěří mě přijeli podpořit, byl to pro mě strašně super pocit. Vaše podpora mě několikrát donutila pokračovat i když jsem už nemohl. Přiští rok, se tu vidíme znova a já se už těď neskutečně moc těším.

Photo by: Štefan Drgoň PHOTOGRAPHY